Jdeš po ulici, široké chodníky dělí prostor na ano i ne. Suché světlo lamp omývá tvář svým chladem. Zvuky motoru klikatí vzpomínku na krajinu jeskyně, na garáž bez oken, kde zakořenil se kmen. Jsi na dosah ruky. Těžko si představit větší vzdálenost. Myslíš si, že jsi sám se svou touhou z kamene a železa. Zamotán do vláken jemnosti, ohmatán medem, vlákán do pasti jinotaje. Třpytíš se vděčností. Zdvyž tě vtahuje. Pod prahem z pokoje kalíš jizvy pražíš dech. Pomalu padáš do němoty mechu, na nároží skal už zase začínáš znovu.
